3. ÚVOD
Karaimové vyznávají psaný Zákon Mojžíšův bez jakýchkoliv na ústní tradici založených talmudistických komentářů a rabínských ustanovení; neinformovaní lidé, kteří nechápou podstatu karaimské víry považují náboženství karaimů za velmi podobné, nebo dokonce stejné jako náboženství v Rusku mnohem známější náboženské skupiny - židů rabanitů.
Přes určitou podobnost v náboženství, se karaimové od židů rabanitů liší turkickým, nebo přesněji tatarským jazykem, kterým mezi sebou hovoří, tento jazyk jsou Rusové zvyklí slyšet pouze z úst neruského obyvatelstva muslimského vyznání.
Neobvyklá kombinace biblického náboženství a turkické řeči nepřekvapila pouze prosté smrtelníky a úředníky, ale zaujala i vědce, kteří začali pátrat po původu této zvláštnosti.
V roce 1839 položil Novorosijský generální gubernátor kníže Voroncov prostřednictvím Tavridského gubernátora Muromceva Tavrdiské a Oděské karaimské duchovní radě následujících šest otázek:
Karaimské náboženství se liší od náboženství židů talmudistů zejména v tom, že karaimové uznávají pouze psaný Zákon Mojžíšův, neuznávají žádné tradice a apokryfní komentáře, které jsou součástí souhrnu náboženských a světských pravidel židů talmudistů; tento souhrn pravidel vyvolává vůči židům talmudistům nepřátelství všech politických a občanských skupin vyznávajících jiná náboženství.
Babylonské vyhnanství a náboženské rozpory přirozeným způsobem oddělili karaimské vyznavače pravé víry od židovské většiny žijící v té době v Jeruzalémě, dávno před tím, než se odehrál v Evangeliích propsaný příběh, který způsobil vznik křesťanství.
Pokud v té době nějací karaimové žili ve Svatém Městě, tvořili nepatrnou menšinu, která nemohla žádným způsobem ovlivnit úděl Ježíše a jeho následovníků.
Bez ohledu na to, jak omezené byly zdroje pro historický výzkum vzniku karaimského náboženství, a bez ohledu na to, jak vratké se mohou zdát argumenty vědců, kteří považují naše náboženství za velmi staré, musíme uznat, že karaimské náboženství vyznává čistý Zákon Mojžíšův, bez pozdějších úprav, které k němu přidali jeho komentátoři; Mojžíšův Zákon jehož Božský původ nepopírá ani křesťanská církev.
Náboženství karaimů rozšířené do všech v té době známých částí světa, mohlo mít podobně jako jakékoli jiné náboženství své proselyty i mezi národy nežidovského původu.
Tím se dostáváme k otázkám etnického původu karaimů žijících v Rusku - k otázkám kdo karaimové jsou a jaký je jejich původ.
Na poslední otázku je velmi těžké spolehlivě odpovědět.
Sami karaimští badatelé studující dějiny své komunity, zastávají na základě zjištěných historických a archeologických dat názor, že naši předkové byli odvlečeni z Palestiny do zajetí asyrským králem Salmanassarem a byli přesídleni do různých oblastí Asýrie a Médie, postupně migrovali přes Persii a Kavkaz, až se nakonec dostali ke břehům Černého moře a usadili se na Tavridském (Krymském) poloostrově, kde v té době žili pozůstatky různých národů, které se v minulosti migrovali touto oblastí - například Gótů, Kumánů, Alanů apod.
Přijetí jazyka od Tatarů totiž zpochybňují jména turkického původu na karaimských náhrobcích z doby před-tatarské; a také skutečnost, že turkický jazyk, kterým karaimové hovoří, obsahuje mnoho turkických archaizmů, které se v jazyce Tatarů neobjevují a také skutečnost, že karaimové žijící na území, které bylo pod nadvládou litevských knížat, také užívali a užívají tatarský jazyk.
Je obecně známým pravidlem lidské řeči, která je těsně svázána s našimi myšlenkovými pochody, že některá podobná slova vyvolávají v naší mysli představu stejné věci, a naopak podoba v několika málo rysech u dvou různých věcí vede k označení jedním stejným slovem.
Tento vzájemný vztah mysli a řeči silně působí na lidské myšlení, a je zdrojem mnoha mylných představ a předsudků, které se nedaří vyvrátit ani těmi nejracionálnějšími důkazy.
Pouze tímto způsobem lze vysvětlit, proč jsou karaimové stejně jako rabanité v Litvě a v Polsku označováni shodně jako Židé; podobným způsobem označovali Rusové v dávné minulosti (a prostý lid tak činí do dnešních dní) všechny Evropany bez rozdílu jako Němce.
Toto běžně užívané obecné označení, se bohužel neomezuje pouze na hovorovou řeč, ale postupně se dostalo i do úřední terminologie; je obsaženo v některých litevských listinách sepsaných archaickým ruským jazykem, zaručujících (pouze) karaimům ta či ona práva a privilegia; bez znalosti historických souvislostí by tato karaimská práva mohla být chybně vztahována i na rabanity, a to díky chybnému užití výrazů Žid, Židé, židovský,… bez jakéhokoli přívlastku jak pro rabanity, tak i pro karaimy.
Také dopis trockého vévody Mikolaje Mikolajeviče Radivila adresovaný trockému místodržícímu Fedorovi Čaplinovi z 25-tého listopadu roku 1508 pojednávající o možnosti jmenování Avrama Zubce do úřadu karaimského rychtáře, v případě, že s tím karaimové budou souhlasit 2, dokazuje, že litevská vláda uznávala trockou karaimskou komunity jako samostatnou, samosprávnou a (na rabanitech) nezávislou.
Samosprávu a nezávislost karaimské komunity ještě více zdůrazňuje nařízení krále a velkoknížete Zikmunda Augusta adresované vévodovi Štefanovi Andrejevičovi Zbaražskému z 26-ho června roku 1570 ve kterém se přikazuje:
1) aby vévoda ani místodržící nezasahovali do pravomocí karaimského rychtáře
2) aby ve sporech mezi karaimy a křesťany rozhodoval přímo vévoda; žaloba nebo stížnost musí být potvrzena svědectvím dvou karaimů a jednoho křesťana, pokud je žalujícím křesťan, nebo svědectvím dvou křesťanů a jednoho karaima v případě, že je žalujícím karaim.
3) aby vévoda nezasahoval v případě, že karaimové budou považovat za nutné někoho vyloučit ze svého středu pro porušení jejich zákonů a exkomunikovat jej 3
3 úřední kniha Trockého městského soudu číslo 5962 z let 1669-1671, listina 2441
Posledně uvedené právo je zvláště důležité, neboť poukazuje na značnou důvěru velkoknížecí vlády vůči karaimské komunitě.
Existuje ještě mnoho dalších dokumentů, které nebudou z výše uvedeného důvodu ve Sborníku publikovány.
Polsko-litevská vláda od nepaměti rozlišovala mezi karaimy a rabanity, přesto, že obě skupiny v oficiálních dokumentech označovala termínem Židé, to je patrné z jiných historických listin, ve kterých se již objevuje označení karaimové - trocští židé karaimové 1, nebo pouze karaimové 2, nebo také Judæi Trocenses rithus Karaimici, nebo Judæi Karaimenses 3.
1 viz listiny Litevsko-polské číslo IV
2 viz listiny Litevsko-polské číslo VI
3 viz listiny Litevsko-polské číslo V
Upřesnění úřední terminologie ve výše zmíněných případech vyžadovalo téma, které listiny obsahující termín karaimové řešily.
Tématem těchto listin byl zákaz pobytu rabanitů ve městě Troky a zákaz nákupu domů ve městě Troky, listiny dále rabanitům zakazovaly obchod ve městě Troky a obecně užívání všech práv a výsad udělených od nepaměti karaimům.
Na rozdíl od karaimů jsou rabanité v listinách označováni jako Żydzi Rabinowie, Judæi Rabini; toto označení je jasným důkazem to, že Polsko-litevská vláda rozlišovala mezi komunitou rabanitskou a komunitou karaimskou.
S rozlišováním mezi karaimy a rabanity se setkáváme i v právních předpisech Ruské říše, jednalo se o právní kontinuitu, neboť polské právo se stalo po připojení Polska k Rusku součástí práva ruského; právní předpisy rozlišující karaimy a rabanity tedy nelze považovat za vynález ruské administrativy.
Proto, pokud se už ve Sbírce zákonů objevily zvláštní předpisy týkající se karaimů, řešily většinou jen omezení jejich každodenního života, které nešlo řešit pomocí obecně užívaných norem.
To je důvod proč tato uzákonění ve většině případů rušila různá omezení určená rabanitům, která vůči karaimům z neznalosti uplatňovali carští úřady a úředníci, a která karaimům značně znepříjemňovala život.
Jedinou výjimkou byla náboženská ustanovení, jejich přijetí vyžadovala specifika karaimského učení a náboženství.
Ze všech vydaných nařízení je zřejmé, že zákonodárci neměli v úmyslu v právním slova smyslu sloučit karaimskou komunitu s komunitou rabanitskou.
Ve Sborníku je pod číslem XIV publikováno nařízení o zrušení Židovských obcí, a také části Sbírky zákonů z roku 1857 týkající se daní pro židovské měšťany.